Druhé město /

Ukázka z knihy

13. kapitola
Karlův most

          Příští noci jsem šel Mosteckou ulicí, přede mnou unaveně kráčel starý muž, viděl jsem plandavé kalhoty a sehnutá záda ve vatované bundě, která připomínala oblečení metařů z naší části města. Tlačil před sebou dvoukolový vozík, který byl plný různých plechovek a pytlů a ze kterého trčely dřevěné násady nějakého náčiní. Když došel na most, zastavil se před sousoším svatého Kosmy a Damiána a otevřel nenápadná dvířka, skrytá v podstavci. Jak je to zvláštní, celý život jsem chodil skoro každý den po Karlově mostě a nikdy jsem si nevšiml, že podstavec sousoší je otevírací. Za dvířky byl vyhloubený prostor, vycházelo z něho světlo a dopadalo na sníh. Vyleze ze sochy skřet, vysune se z otvoru hlava draka nebo se z něho vyvalí rudý proud lávy, stoupající z podzemního jezera?
          Ze světlého otvoru vyskočil malý, asi půl metru vysoký los s fosforeskujícím lopatkovitým parožím. Začal vesele poskakovat po sněhu, snažil se strčit hlavu do pytle, ve kterém bylo asi krmení. Muž ve vatované bundě odehnal losa metlou, kterou vytáhl z vozíku, potom pečlivě vymetl dutý prostor za otevřenými dvířky, nastlal dovnitř čerstvé seno z pytle, vyndal z dutiny misku, nalil do ní z plechovky vodu a dal ji zpátky do sousoší. Když skončil, dotlačil vozík k protější soše svatého Václava. I tady otevřel v podstavci dvířka, i tady se za nimi objevila osvětlená dutina, ze které vyskočil malý los. Muž vymetl vnitřek svatého Václava, nastlal do něho seno a nalil do misky vodu. To se opakovalo i u všech dalších soch na mostě. Dvířka zůstávala otevřená, losi, kteří z nich vyskakovali, se po dobu krmení mohli prohánět po sněhu.
          Sledoval jsem zpovzdálí cestu krmiče od sochy k soše; když jsem došel ke svatému Augustinovi, strčil jsem ze zvědavosti hlavu dovnitř. Ucítil jsem pach chléva a uviděl jsem, že celý podstavec i celá socha jsou duté, dutý prostor zevnitř sledoval vnější obrys sochy: ukázalo se, že kámen má ve skutečnosti tloušťku jen asi dva centimetry. Vnitřní prostor byl osvětlený žárovkou, jež visela nahoře v duté hlavě hipponského biskupa, miska s vodou stála ve výklenku, který tvořil dutý vnitřek boty šlapající na bludařské knihy Maniho a Valentina. Druhé město se zdá být přeplněné sochami, pomyslel jsem si, a jeho obyvatelé ještě lstivě využívají našich soch a dělají si z nich chlívky pro svá domácí zvířata. Nejenom že se zabydleli v koutech a prohlubních našeho prostoru, ale ještě nám vyvrtávají nové dutiny do našich věcí, jimž tak důvěřujeme a jež pokládáme za poctivě plné. Jak rychle by se asi ztratila jistota našich gest, kterými vymezujeme svůj prostor, kdybychom věděli, že tvary, jichž se tak samozřejmě dotýkáme, jsou leckdy jen tenké slupky obalující tmu doupat podivných zvířat. Přitom musíme počítat s tím, že nastane čas, kdy se tenký povrch věcí prodře a děrami, které se v něm objeví, na nás zamžourají zkoumavé oči lemurů vnitřků. Usoudil jsem, že muž ve vatované bundě je patrně nějakým zřízencem ve službách magistrátu druhého města. Kromě krmení losů měl zřejmě na starosti i jiné práce: na vozíku měl také brašnu se složenými plakáty a plechovou nádobu, v níž šplouchalo tekuté lepidlo; mezi sochou svatého Kryštofa se zastavil, vytáhl jeden z plakátů a začal jej rozkládat. Na jeho obličej dopadlo světlo lucerny a já s údivem poznal, že je to člověk, který mi v Malostranské kavárně vyprávěl o tajemných dveřích v bytě své milenky a kterého v polovině věty odvezla mramorová tramvaj.
          Nevěděl jsem, na co se ho mám dřív zeptat. „Co je v zelené tramvaji? Kam vás zavezli? Přinutili vás, abyste jim dělal sluhu? Nebojte se, pomůžu vám utéct. Povězte, co jste viděl za bílými dveřmi!“ Podíval se na mne lhostejným pohledem, a aniž řekl jediné slovo, pokračoval ve své práci. Rozložil plakát a pečlivě jej přilepil na kamenné zábradlí mostu. Pak s vozíkem popojel ke svatému Kryštofu a začal tahat z vnitřku sochy losa, kterému se nechtělo ven. Stál jsem zmatený vedle plakátu, bíle svítícího ve světle lucerny. Text na plakátu byl kupodivu vytištěn naší abecedou; četl jsem: „Co se skrývá za tajemnými dveřmi? Staneme se po smrti bílými sochami na ostrovech? Recitační pták Felix obviněn z krádeže v samoobsluze. Fyzici se ptají: vznikli mostní losi už v první vteřině po velkém třesku? Maniak, který na věži surově zabil žraloka, dosud nedopaden. O těchto a mnoha dalších zajímavostech se dočtete v novém čísle časopisu Zlatý dráp. Čtěte Zlatý dráp, časopis, který letos oslavuje 3500 let od svého založení, časopis, kterým si naše vznešená patronka zakryla tvář, když v tichém odpoledni začaly na bílých zdech paláce vyvstávat fresky, na nichž byli zobrazeni hadi a lesklé stroje.“
          Chlívky byly ve všech sochách na mostě, jen v sousoší svaté Barbory, Markéty a Alžběty byl místo chlívku bar. Před sousoším se na sněhu vratce tyčily čtyři vysoké barové stoličky. V otvoru v podstavci bylo vidět horní polovinu těla barmana v bílém saku, za ním stály na policích pečlivě vyrovnané řady lahví, nahoře v dutých tělech soch svítila barevná barová světla. Muž, kterého unesli v tajemné tramvaji, postavil opodál svůj vozík a posadil se na stoličku. Barman před něho postavil na kamenný pult sklenici s černým nápojem, ze kterého stoupala světélkující fialová pára. Usadil jsem se na vedlejší stoličce, opřel se loktem jedné ruky o barový pult a druhou rukou jsem uneseného zatahal za rukáv. „Tak jak to bylo s těmi dveřmi a s tou tramvají? Vyprávějte mi všechno, moc vás o to prosím, je to pro mne moc důležité,“ naléhal jsem na něj. Krmič losů se jen obrátil na druhou stranu, díval se na temný svah Petřína a mlčel. Zato se ozval barman, vyklonil se ze sochy a řekl rozhněvaně: „Že se nestydíte, takhle mluvit se starým člověkem! Nejradši bych vám jednu vrazil. Uvědomte si, že i hulvátství má své meze. Tady jste ve slušném podniku, a ne v nějaké podmořské knajpě, kde piští opilé chobotnice. Dělám tu už léta, pamatuju lepší doby, kdy ještě ve všech sochách byly krásné bary – to bylo předtím, než se na mostě začali roztahovat s tím nesmyslným chovem losů –, zažil jsem tu leccos, ale takové oplzlosti jsem opravdu ještě neslyšel.“
          Všichni losi, kteří vyskákali z dutin soch, se shlukli do jednoho stáda, prošli staroměstskou mosteckou věží, přeběhli Křižovnické náměstí a zmizeli v ústí Karlovy ulice. Šel jsem za nimi, jejich paroží osvětlovala sníh a zářila ve skleněných výlohách tmavých obchodů. Když losi došli na místo, kde se před vchodem do Klementina Karlova ulice rozšiřuje v malé náměstíčko, rozutekli se a začali se honit po sněhu. Stál jsem vedle velkého okna vinárny U hada, které sahalo až k zemi, nízká závěj sněhu se plazila podél jeho spodního okraje. Uvnitř bylo zhasnuto, na tmavém skle se míhaly odlesky svítícího paroží. Ve slabém světle pouliční lucerny jsem uviděl, že ve vinárenském křesílku sedí za oknem dívka ve světlých šatech a dívá se zamyšleně na náměstí. Byla to Klára-Alweyra.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz